Ajda, kapitola sama pro sebe. Z USA přiletěl v osmi měsících věku. Nevím, co se s ním do té doby dělo, ale vypadá to, alespoň podle fotek, že byl pouze zavřený v kotcích a štěkal na vedle ustájené psy. Ajk měl totiž jednu strašnou vlastnost. Napadal psy, ale ne po nějakém vzájemném imponování, tak jak to u normálních psích samců bývá. On viděl z dálky psa a jediné na co v tu chvíli myslel bylo: „musím ho hned zabít“. Nejspíš neproběhla socializace na soužití ve smečce a já jsem to jen pracně a dosti neúspěšně odstraňovala. Když jsem s Ajkem cvičila museli být všichni ostatní psi zavření v odkládačkách, jinak s ním nebyla žádná domluva. Byla to obrovská škoda, protože jinak to byl vůči lidem naprosto milý pes. Velmi dobře cvičil, stopoval a i obrany byly nadějné. Bohužel byla tu malá vada na kráse. Tento pes měl reakci na střelbu, ne sice nijak zvlášť nepřekonatelnou, dnes bych si s tím věděla rady, ale tenkrát pro mně výcvik skončil. Udělali jsme jen zkoušky kde se nestřílelo. Velkým potěšením pro mě však bylo, že svým potomkům předával naprosto skvělé povahy.  Dávno jsem Ajkovi odpustila, stonásobně mi to v Gerovi vrátil.