Tak ji tady máme. Nová posila do našeho stárnoucího týmu. Sheronce táhne na 14. rok a Iriska spěje k osmi letům a tak byl nejvyšší čas a taky poslední příležitost k jejímu zabřeznutí. Na svět přišlo pět štěňátek a tři z nich byly fenky. Nikomu nepřeji to dilema, vybrat si z vyrovnaných jedinců toho pravého. A jestli je Keska opravdu ta správná, ukáže jen čas.
Nicméně holka vtrhla do našeho bytu naprosto sebevědomě, bez bázně a hany se seznámila se svou babičkou Šerkou, prohledala všechny misky, prošmejdila oba pelechy a hurá do kuchyně. Tam hned natahovala nos, co že je to na kuchyňské lince. Z držáku na ručníky všechno strhla a začala si vyřizovat účty s mokrou utěrkou. No teď je u nás veselo, já jsem si zas rychle uvědomila, co všechno musí z dosahu malé ďáblice, jinak nastává devastace těmi pidi zoubky co má v tlamce.
Připadám si, jako bychom měli doma novorozené dítě. Když Keska usne, šeptáme a chodíme po špičkách, jen aby spala co nejdéle. Naštěstí tak řádí, že je rychle utahaná a pak spí jak zabitá. Venčení se nám pěkně daří, nehody na linoleu jsou spíš vzácností. Už si dala do hlavy, že když volám Kesko, tak dostane granulky a tak rychle mete za mnou. Pokud teda není nablízku na zemi kos, to jde vše stranou a hurá ho prohnat. No to mě čeká práce a práce, ale už se na ni těším. Je to vždy výzva, udělat z malého čertíka psa, co funguje na posunky. Teď ji musím nějakou dobu nechat duševně zmohutnět a pak bude piplavé nikdy nekončící vysvětlování, co se po ní vlastně chce. Tak si držím palce a malé prďolce rovněž.