Gero

Gerouš byl pes velmi zvláštních vlastností. Pokud byl v mé přítomnosti, mohl si s ním každý dělat co chtěl. Mazlil se s úplně neznámým člověkem a ten byl nadšený, jak je to milé a přítulné psisko. Situace se otočila o 180 stupňů byl-li Gero ponechán o samotě. Okamžitě se z něj stala nepříjemná bestie s výhružným pohledem a z hrdla se dralo hluboké všeříkající vrčení. Tohle u něj fungovalo už v osmi týdnech. Pro mě to znamenalo, že ho nikdy nesmím nechat uvázaného před obchodem, ani jinak bez dozoru. Přesto bylo cvičení s Gerem velmi příjemné a hodně jsem se díky němu o psech a výcviku naučila. Dnes bych mnoho věcí dělala jinak, ale Gero vždy vše skousl a dopracovali jsme se žádoucího konce. V obranách byl odpovídající svému plemeni. Já jsem ještě tenkrát neznala dnešní metodiku nácviku poslušnosti při obranách, takže jsem mu to při pouštěčkách spíš kazila. To že jsem se dopracovala až k IPO2 a ZVV2 považuji za malý zázrak. Třešničkou na dortu pak byla zkouška obranářského psa, kde jsem do poslední chvíle nevěřila, že to dáme. Gero byl také připraven na IPO3 a na Rakouském mistrovství jsme startovali podle této zkoušky. Bohužel na stopě přešel předměty a o pár bodů mu to nevyšlo. Poslušnost i obrana by mu na složení bodově stačili. Co čert nechtěl, Gero měl později úraz páteře a tu trojku už jsme nikdy nesložili. Přesto jsem si s ním splnila svůj sen. Ze tří startů na Českém mistrovství bílého ovčáka si to na bedně vyzkoušel na každém stupínku. Na rakouském mistrovství byl podle IPO1 třetí. Byl to skvělý pes a já s ním strávila ty nejlepší kynologická léta svého života.